Největší bolesti českého filmu

Dramaturg Jaroslav Sedláček je s Filmovkou neodmyslitelně spjat, vždyť jen letos má prsty v celé řadě sekcí. V čem se inspiroval výběrem filmů a jak se dívá na situaci v naší kinematografii obecně?

Dramaturgicky se podílíte na čtyřech sekcích letošní Filmovky. Která vás baví nejvíc?

Nejspontánněji vznikly Zapomenuté klenoty 90. let. Přišlo mi, že ta doba má stigma špatných filmů a řada mých studentů, která se v té době narodila, leckteré z nich ani nezná. Chtěl jsem proto ukázat, že tehdy vznikala velmi rozmanitá a zajímavá díla.

V čem se právě 90. léta liší od dvou následujících dekád?

Počátkem 90. let se testovaly ekonomické i umělecké možnosti nové doby. Tehdy vznikly filmy, které by nikdy před tím ani potom neměly šanci vzniknout. Často opravdu velké úlety. Po roce 1992 se bojovalo s nedostatkem peněz. Kinematografie byla podfinancovaná a každý film si žádal od tvůrců velké srdce, aby vůbec mohl vzniknout.

Uvědomuji si, že název je sekce je trochu odvážný. Jaké Zapomenuté klenoty, když Jízda, Návrat idiota, Lea a další získaly významné festivalové ceny a nominace? Je to míněno spíš tak, že televize dnes hrají pořád dokola jen Černé barony, Tankový prapor a Pelíšky. Lidem se tahle dekáda scvrkla na tyhle komedie, a tak jsem chtěl ukázat, že situace byla mnohem zajímavější a pestřejší.

Některé filmy z této sekce jsou docela intimní. Neškodí jim atmosféra letního kina?

Mám na starost program obou letních kin. To na náměstí je vstřícnější vůči většinovému divákovi, ale Smetanovy sady jsou přece jen trochu komornější prostor – a navíc diváci sem přece jezdí za náročnějšími filmy! Díky tomu jsem si troufl nasadit i tituly jako třeba Tichá bolest nebo Vracenky a jsem moc rád, že je diváci neminuli.

Jízda nebo Česká soda se zdají sázkou na diváckou jistotu. Přiznám se, že jsem to takvnímal i já. O to víc mě překvapilo, když jsem mezi diváky stál, kolik mladých lidí například Jízdu vůbec nezná. Nejenže ji neviděli, ale ani o ní nevědí. Na České sodě jsem chtěl zase ukázat, jak jsme se posunuli se svobodou. Co všechno bylo možné v 90. letech točit a vysílat a nikdo s tím neměl problém. Dnes však svobody výrazně ubylo a veřejnoprávní televize by s něčím podobným vůbec nemohla jít ven. Politici by ji okamžitě zlikvidovali.

Čím to je, že současný český film poněkud stagnuje?

Současná kinematografie je kvantitativně mnohem bohatší než v 90. letech, ale nejsem si jist, jestli je i kvalitnější. Je jaksi zploštělá. Na jedné straně vznikají hysterické vztahové komedie a na straně druhé drahé historické filmy, které ale de facto říkají jen to, co už všichni víme. Vracet se do dávné minulosti je vlastně docela pohodlné – obvykle je jasné, kdo byl černý a kdo bílý a jak to celé dopadlo. Chybí mi scénáře o současných problémech. Slováci se prostřednictvím filmů jako Ostrým nožem nebo Budiž světlo blíží tomu, co dělají Poláci pořád – dokáží být svědomím společnosti, zabývat se aktuálními problémy, ukazovat na ně a vnášet užitečnou diskusi do společnosti. To Češi neumí.

Proč?

Vidím to už na studentech filmových škol, těch mimopražských zejména. Často jen napodobují to, co už udělal někdo jiný. Snažím se jim vysvětlit, že to nese hned dva handicapy: nikdy nebudou první, a navíc těžko překonají ty, které napodobují. Snažím se je nabádat, aby točili spíš o tom, co sami zažívají, co je trápí a zajímá.

FAMU je v tomhle směru přece jen trochu jiná. Tam zpravidla mívají vyšší a zajímavější ambice, ale občas o to víc zase kašlou na diváka.

Menší tvary vycházející ze škol jsou v posledních letech velmi dobře hodnocené, ale přerod do celovečerních filmů je obtížnější. Čím to je?

Během studentských let bývá člověk odvážnější, svobodnější, ještě má nárok na chyby, neutrácí tolik peněz. Celovečerní distribuční film už bývá přece jenom vyšší liga. Musíte sehnat výrazně víc peněz a přesvědčit výrazně víc lidí a ovládnout výrazně delší metráž. A to není snadné.

O talenty ale strach nemám. Šikovní lidé tu jsou a generují je všechny školy, pražská FAMU, písecká FAMO i zlínská UTB. Teď jde o to, aby se urodil opravdu dobrý film, který dokáže ve světě zaujmout. A když se tohle povede, pak by bylo fajn, aby to nebyl jediný český film, aby za ním šly další dobré české filmy, pak se ta sněhová koule může nabalovat a může vzniknout jakási nová nová vlna, na kterou tu všichni od počátku 90. let čekáme a která pořád nepřichází.

Vaše další sekce se jmenuje „Kdo jsou Češi!, ve které během tří let představujete různé české figury. Loni se diváci seznámili s padouchy a hrdiny, letos jsou tématem smějící se bestie, příští rok chcípaci. Jaká rovina češství je pro vás nejzajímavější?

Nejvíc nerozumím chcípákům. Tenhle typ pasivního, zneuznaného hrdiny, který čeká, až mu svět klekne k nohám a bude ho obdivovat, mi přijde jako zajímavý symptom polistopadové éry celé české společnosti. Nejsme pupkem světa, a pokud nebudeme opravdu dobří a opravdu zajímaví, svět nás bude dál právem přehlížet.

Nejvíc přežitý mi přijde názor, že jsme národem Švejků. Agnieszka Holland říká, že jsme jediný národ na světě, který si dokáže dělat legraci i z vlastní smrti. Asi je to součást našeho genetického vybavení, abychom dokázali přežít všechny ty Bílé hory, protektoráty a normalizace, ale i tak mi to přijde jako vyprázdněné klišé, taková pohodlná nálepka. Doba i Češi jsou podle mě jinde.

Nejvíc mě trápí to, jak dokážeme lidi buď absolutně zbožšťovat, nebo totálně zatracovat, nic mezi tím. Od Masaryka přes Havla až do současnosti. Nedokážeme se na ně dívat realisticky. Nakládáme na ně svoje viny a svoje očekávání a obviňujeme je z našich slabostí a našich selhání. Považuji to za jeden z největších problémů našeho národa. Pak to s námi vypadá tak, jak to vypadá.

Mojmír Sedláček
Filmové listy, so 03. 08.
Letní filmová škola 2019

redakčně nekrácený text