* Duben 2026 – Neznal jsem milejšího a laskavějšího člověka. Kdykoliv jsme se potkali, měl dobrou náladu, usmíval se, šířil radost a optimismus. Naposledy jsem mu psal před necelými třemi týdny k šedesátinám. Poslal mi srdíčko. Ale to velké srdíčko patří tobě, Honzo! Máš můj obrovský respekt a úctu za to, jaký jsi byl a jak jsi žil. Mám tě rád! JAN POTMĚSIL (1966 – 2026).

* Duben 2026 – Dostříháno. Jeden z nejtěžších projektů, jaký jsem kdy dělal.

* Duben 2026 – Vládní koalice chce, aby veřejnoprávní média byla chudší, slabší a aby se bála každého kýchnutí úzké skupiny vládnoucích politiků, proto navrhují zrušit koncesionářské poplatky a dostat Českou televizi a Český rozhlas plně pod svoji pravomoc. Stejně jako tomu bylo v Maďarsku za Orbána a stejně jak to udělal Fico na Slovensku se Slovenskou televizí. Nechtějí televizi silnou a úspěšnou, chtějí televizi slabou a poslušnou.

Nedávno jsem byl v Mlynské dolině na Slovensku a stav Slovenské televize je opravdu tristní. Na chodbě kbelíky s vodou, do kterých chytají vodu, když prší; liduprázdné chodby a hrstka zaměstnanců, kteří se bojí cokoliv rozhodnout, aby se náhodou někomu z vládních politiků neznelíbili. Takovou budoucnost chce SPD, Motoristé a ANO i pro Českou televizi a Český rozhlas?!

* Duben 2026 – V pátek 10. dubna padla v Putimi nedaleko Písku poslední klapka natáčení třídílné televizní minisérie DEŠŤOVÁ HŮL. Scénář napsal podle vlastního románu Jiří Hájíček a diváci se mohou pod režijním vedením Bohdana Slámy těšit na opravdu hvězdné obsazení, mj. na Kryštofa Hádka, Petru Špalkovou a Jenovéfu Bokovou. O tom, že to bylo intenzivní a v mnohém pohlcující natáčení, svědčí nápis na klapce. Tak a teď hurá do střižny!

* Duben 2026 – Slovenská kinematografie je aktuálně na velmi dobré úrovni, dostává se na velké festivaly, doma na ni chodí diváci. O to víc zaráží, že o přímý přenos udílení slovenských výročních filmových cen Slnko v sieti neměla zájem Slovenská televize. Proč? Bála se tvůrců. A svobody projevu. I když se to snažila halit do slovíček o optimalizaci.

Nejvíc cen, konkrétně šest, posbíralo skvělé dobové drama POTOPA, mj. za nejlepší scénář (Dominika Udvorková, Martin Gonda, Martin Šuster). Králem večera se ale stal OTEC, strhující drama inspirované skutečnou událostí o tom, že některé chyby mohou být stejně tak hloupé jako fatální. Snímek bral pět sošek za nejlepší film (Veronika Paštéková, Anton Škreko), režii (Tereza Nvotová), kameru (Adam Suzin), hudbu (Jonatán Pjoni Pastirčák) a mužský herecký výkon v hlavní roli (Milan Ondrík).

Z filmů, na nichž jsem měl tu čest se podílet, byly oceněny POHÁDKY PO BABIČCE v kategorii Nejlepší animovaný film a Juliana Brutovská za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu KARAVAN.

* Duben 2026 – Začínají stále ostřejší útoky na svobodu a nezávislost, stále silnější snahy oslabovat demokratické principy a mechanismy státu. Sdílím v plném znění prohlášení České filmové a televizní akademie k současné situaci:

„Česká filmová a televizní akademie vyjadřuje znepokojení ze snah ministra Oto Klempíře zasahovat do nezávislosti rozhodování Státního fondu audiovize. O poskytování podpory rozhodují pětičlenné rady Fondu, jejichž členové byli zvoleni Poslaneckou sněmovnou. Takto zaručená nezávislost rozhodování funguje již od založení Fondu v roce 1992.

Posláním ministra kultury v demokratické zemi je vytvářet podmínky pro rozvoj kultury a svobodné nezávislé tvorby, nikoli vést „kulturní války“ a uzurpovat si právo rozhodovat či ovlivňovat kompetentní instituce svými osobními preferencemi a vlastním vkusem, nebo dokonce ideologickými hledisky. V útoku na Státní fond audiovize navíc ministr Klempíř použil dehonestaci genderových menšin. Diskriminaci, stejně jako cenzuru zakazuje Listina základních práv a svobod.
V demokratické zemi „vládnout“ znamená „sloužit“, nikoli „ovládat“.

Prezídium ČFTA
Petr Dvořák, Anna Geislerová, Matěj Chlupáček, Jaromír Kallista, Pavla Janoušková Kubečková, Ivo Mathé, Jan Mattlach, Jan P. Muchow, David Ondříček, Petr Ostrouchov, Michaela Pavlátová, Pavel Rejholec, Helena Třeštíková, Petr Zelenka“

* Březen 2026 – Před kamerou jsem stál mockrát a za ta léta jsem se naučil, že pro mě objektiv kamery nepředstavuje absolutně žádný stres. Dnes to ale bylo přece jen jiné. Můj bývalý student se totiž o mně rozhodl točit dokument. Docela krátký a nebude jen o mně, ale i tak to bylo dnes před kamerou v něčem poprvé. Poprvé v životě jsem plnil příkazy typu: „Jděte. Úplně normálně jděte. A někam se dívejte. A dělejte, že tu nejsme.“ Když takhle jdete a tváříte se, že se tváříte, někde uvnitř vás se někdo hodně nahlas směje. A vy mu nesmíte dovolit, abyste se u toho nerozchechtal celý a nezkazil tak záběr.

V jednu chvíli jsem byl ale přece jen lehce naměkko. To když mi ve fundusu barrandovských ateliérů studenti připravili malé překvapení. Přivezli kostýmy z mých oblíbených filmů. Šaty princezny Krasomily („Zavaž mi střevíček!“) a prince Miroslava („Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj“) z PYŠNÉ PRINCEZNY, komisaře Ledviny („A to jsme ještě nebyli u Pinkasů“) i půvabné Květušky („Ach vy muži, někdy jste jak rozverní školáci.“) ze skvostné parodie ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA a dva kostýmy mnou hluboce milované herečky Evelyny Kelettiové („Ať ani kapka krve nepřijde nazdar!“) z filmu „PANE, VY JSTE VDOVA!“

* Březen 2026 – Slovenský scenárista a režisér Martin Šulík, člověk velmi noblesní, vtipný a chytrý, vydal prohlášení, které se čte velmi, velmi těžce. Dávám ho sem v plném znění, protože likvidace veřejnoprávních médií, kultury a demokratických mechanismů společnosti je cesta, kterou se rozhodla jít i současná česká vláda. Tak ať víme, kam nás po vzoru Fica a Šimkovičové vedou:

Vážení slovenskí kulturtrégri,

ako hovoril jeden z našich prezidentov: „Toto je iná radosť, toto je smútok.“ Píšem Vám otvorený list, lebo som za posledný týždeň videl plakať troch ľudí, ktorí celý život pracujú v oblasti kultúry a vďaka Vašim rozhodnutiam strácajú vieru v zmysel svojej práce. Nie sú slabí, sú len bezmocní. Nemajú domy, chaty, úspory, ale majú chuť niečo robiť pre spoločenstvo, v ktorom žijú.

Vyhrocujete situáciu do bodu zlomu, z ktorého nebude návratu. Rozhodli ste sa zničiť slovenskú kultúru, zdeformovať inštitúcie, ktoré budovali predchádzajúce generácie, vyštvať zo Slovenska tvorivých ľudí. Správate sa ako nešťastný Herostratos, ktorý podpálil chrám, aby si ho niekto všimol. Musím však pripomenúť, že efezské úrady odsúdili tohto podpaľača na večné zatratenie jeho pamiatky – damnatio memoriae. Bolo zakázané vysloviť alebo napísať jeho meno.

Nič nebolo samozrejmé

Pani ministerka, za celý čas svojho pôsobenia ste nepredstavili žiadnu pozitívnu víziu rozvoja a podpory kultúry. O kultúre, umení, historických pamiatkach nerozprávate. Na každej tlačovke hovoríte o tom, čo Vás zaujíma najviac – o peniazoch. Máte spočítané, koľko čo stálo, kto koľko zarobil, ale nezaujíma Vás, čo vytvoril.

Pritom na Slovensku sa koná toľko zaujímavých výstav, koncertov, divadelných predstavení, vychádza množstvo dobrých kníh. Vaše rozhodnutia svedčia o tom, že nemáte historickú pamäť, neviete, koľko úsilia museli vynaložiť spisovatelia, výtvarníci, hudobníci, tanečníci, divadelníci, filmári, architekti, organizátori kultúrneho života, ale aj osvietení politici na to, aby sme prekonali provincionalizmus a stali sa súčasťou vyspelej Európy. Boli aj také chvíle.

Viete, kto inicioval postavenie budovy Divadla Pavla Országha Hviezdoslava? A kto bojoval o rekonštrukciu Bratislavského hradu, ktorý bol do konca šesťdesiatych rokov zrúcaninou? Viete, ako vznikla Slovenská filharmónia? Nič nebolo samozrejmé. Ani vybudovanie Slovenskej národnej galérie, Slovenského filmového ústavu, Divadelného ústavu, Hudobného centra, Slovenského národného múzea. Všetko si vyžadovalo množstvo práce, získavania skúseností, učenia sa. Trvalo roky, kým vyrástli generácie kurátorov, umenovedcov, archivárov. A Vy ste sa rozhodli šmahom ruky všetko zničiť.

Mnohé ustanovizne, ktoré ste drastickým okresaním financií dostali na kolená, sú pamäťové inštitúcie. Majú archívy, spravujú dokumenty, musia zabezpečovať starostlivosť o položky v depozitoch. Ak prestanú napĺňať svoje funkcie, nebude to tragédia len pre kultúrnu obec, ale pre celú spoločnosť. Vymazaním pamäte stratíme našu identitu. Žonglujete s peniazmi ako kúzelník v cirkuse – a zrazu zmiznú.

Vážený pán generálny tajomník, neviem, čím sme si Vás zaslúžili. Nezaujímajú Vás problémy ľudí v kultúrnych ustanovizniach ani výsledky ich práce. Správate sa k nim ako k lokajom, ktorí Vám majú slúžiť. Šírite strach, vyhrážate sa a prepúšťate. Odmietate s riaditeľmi inštitúcií hľadať riešenia, ktoré by pomohli prekonať krízu bez tragických dôsledkov. Niekedy mám pocit, že Vám nejde o šetrenie, ale o ničenie ľudských životov.

Pri Vašich činoch som si uvedomil, že buď netušíte nič o šírke činností, ktoré musia rôzne kultúrne inštitúcie zo zákona plniť, alebo ich zámerne metodicky likvidujete. Neviem, čo je horšie. Hádžete im pod nohy polená, mailom posielate nezmyselné príkazy, a pritom práve oni zachraňujú, čo sa dá. Je to zvrátené.

Ako vždy sa napokon ukáže, že ide o riadenie verejného obstarávania a o budovy. Tentoraz je to Divadelný ústav a kto bude ďalší? Hudobné centrum? Filmový ústav? Všetko sme už zažili, pamätám si, ako slovenskí filmári bránili vysťahovaniu filmového archívu na mečiarovcami ukradnutú Kolibu. Držali sa za ruky a prehradili Grösslingovú ulicu.

Mám šesťdesiattri rokov a celý život nerobím nič iné, len vysvetľujem, že nesmieme zničiť hodnoty, ktoré vybudovali generácie pred nami. Je to únavné, pretože Vy ste oportunisti bez pamäti.

Nezávislosť nie je nadávka

A potom tu máme Fond na podporu umenia. Pán predseda Rady fondu, naozaj si zabudol, že sme obaja vyrástli v nezávislých divadlách? Nepamätáš si, že aj v čase tuhého komunizmu boli slobodné? Malé divadelné štúdio v Košiciach – kde si začínal – bolo azylom pre mladých ľudí, ktorí sa chceli vyjadrovať k životu spoločnosti, bol to jedinečný priestor, kde mohli prejaviť svoj nesúhlas so stavom vecí. A komunisti to tolerovali aj platili. Nedávali peniaze len na projekty, ale aj na fungovanie celej inštitúcie.

Čo je zlé na kontinuálnej podpore Bratislavských džezových dní? Prečo nemôže vychádzať renomovaný časopis o výtvarnom umení? A čo Ti prekáža na kultúrnom centre Nová Cvernovka? Bol si sa tam niekedy pozrieť? Videl si tých šťastných mladých ľudí, ktorí majú priestor na organizovanie kultúrnych akcií? Premýšľam, čo sa stalo, že si stratil vieru v slobodu a chceš zastaviť zmysluplné projekty nezávislých spoločenstiev? Nezávislosť nie je nadávka. Neznič tých pár vecí, ktoré v tomto štáte ešte fungujú. Teš sa z toho, že mladí ľudia majú radi divadlo, organizujú výstavy, festivaly a koncerty. O takej spoločnosti sme predsa kedysi snívali.

Vážení slovenskí kultutrégri, to, čo som napísal vyššie, už dobre poznáte. Bolo to vyslovené veľakrát, ale nič to nezmenilo. Idete ako motorová píla, máte svoje ciele. Neviem, prečo všetko ničíte. Urazil niekto Vaše ego? Chcete sa pomstiť? Nedokážem nájsť logické vysvetlenie, prečo chcete mladým ľuďom zničiť budúcnosť.

Najskôr som si myslel, že tomu, čo hovoríte, skutočne veríte. Dúfal som, že časom predstavíte hodnoty, za ktoré bojujete, že logicky obhájite svoje postoje. Márne. Permanentnou negáciou sa nedá nič vytvoriť. Postupne som si uvedomil, že ste presiaknutí cynizmom a pokrytectvom. Zhrozil som sa, keď som videl, ako sa najbližší ministerkini spolupracovníci smiali z jej postojov a výrokov, ale navonok jej prikyvovali. Ponižovali nielen ju, ale aj seba.

Pôvodne som chcel osloviť aj Najvyššieho zemepána, ktorý za to všetko – či chce alebo nechce – nesie zodpovednosť. Chcel som mu pripomenúť, že ničíte dôležité inštitúcie, ktoré jeho strana pred rokmi vybudovala, a ťaháte nás ku dnu. Ale pochopil som, že to nemá zmysel.

Najvyšší zemepán je inteligentný, múdry, osvietený – aspoň tak sa medzi ľudom hovorí – a vidí Vám na prsty. Dobre vie, čo robíte, a ukladá si to do pamäti. Hodí sa mu, že trestáte slobodne mysliacich ľudí. Priviera nad likvidáciou inštitúcií oči, lebo chce mať spoločnosť bez pamäti. Umenie a kultúru až tak veľmi nepotrebuje, rajcujú ho hlavne politické konflikty. To je zážitok, ktorý mu nikto nenahradí. Ani sláčikové kvarteto.

Čo s tým, pani poslankyne a páni poslanci kultúrneho výboru? Hľadím na svet očami svojich detí. Nekúpil som im dom v Chorvátsku ani v Dubaji. Chcem, aby ostali na Slovensku a nemuseli sa hanbiť, keď vystrčia nos za hranice. Pozeráte sa aj Vy na budúcnosť očami svojich detí?

Nie sme vo vojnovom stave – ako tvrdí doyen slovenského parlamentu – a všeličo sa dá zachrániť. Treba si len spomenúť na radosť, ktorú ste zažili pri prvom dotyku s umením, pripomenúť si ideály, s ktorými ste šli do politiky. Pozrite sa ráno do zrkadla, to pomáha. Skúste pozbierať zvyšky sebaúcty, vykašlite sa na politické počty a postavte sa proti ničote, ktorá sa šíri geometrickým radom.

Máte na to silu, Najvyšší zemepán potrebuje Vaše hlasy a možno bude načúvať. Odvolajte likvidátorov a zastavte rozklad. Nie je to naivné zvolanie, je to nevyhnutný čin na záchranu národných hodnôt. Nemôžeme stále začínať od nuly. Ak nezastavíte deštrukciu kultúrnych inštitúcií, vrátime sa o sedemdesiat rokov späť a stratíme kontakt s dianím vo svete. Ostane po Vás čierna diera a ľudia sa z Vás budú smiať tak, ako sa smiali na Širokom a Bacílkovi.

Máte moc. Máte zodpovednosť.

P. S. Chamtivosť je zlá vlastnosť.

* Březen 2026 – V neděli 15. března 2026 zemřel slovenský producent MARIAN URBAN (1951 – 2026). Pro mě naprosto nečekaná a šokující zpráva! Před nějakými dvanácti třinácti lety jsme spolu pracovali na filmu JAK JSME HRÁLI ČÁRU (na Slovensku se film jmenoval RUKOJEMNÍK) režiséra Juraje Nvoty. Marian byl spoluautorem námětu a scénáře a zároveň producentem. A já mám tenhle film z mnoha důvodů hodně rád, tedy jeho originální, slovenskou verzi. Jednak je v tom filmu pan Lasica naprosto skvělý a při závěrečné scéně pokaždé spolehlivě pláču a jednak jsem byl ten, kdo tehdy panu Lasicovi našel jeho filmovou manželku Libušku Šafránkovou. Byla to její vůbec poslední filmová role a pan režisér mi za ten nápad později moc děkoval.

Zhruba před půlrokem mě Marian oslovil s novým projektem Juraje Nvoty, filmem PŘEVOZNÍK. Naposledy jsme si kvůli němu volali před pár týdny. Na jeho realizaci ale už nejspíš nedojde. Jiný převozník totiž rozhodl jinak.

* Březen 2026 – Po 33. ročníku Českých lvů by se chtělo zvolat: „Generační výměna v českém filmu dokonána!“ Výroční filmové ceny šly převážně mladým tvůrcům, debutantům, ženám, Slovákům… Osvědčená jména jako Trojan, Geislerová či Donutil vyšla naprázdno.

Český lev se podruhé ve své historii stěhoval. V éře Petra Vachlera se dvacet let předával v pražské Lucerně (1994-2013). Poté, co Česká filmová a televizní akademie projekt od Vachlera vykoupila, přestěhoval se do pražského Rudolfina, protože nový majitel chtěl dát jasně najevo, že chce dělat věci jinak a po svém. Rudolfinum mělo ale tu nevýhodu, že bylo od začátku malé a pro potřeby výročních cen ne úplně ideální. Sezení za sloupy, odkud nebylo vidět na pódium, se stalo legendárním. Další stěhování tedy bylo jen otázkou času. Došlo k němu nakonec po dvanácti letech (2014-2025). Přiznám se, že jsem patřil k zastáncům stěhování do Kongresového centra: širší centrum, dostupnost na metru, podzemní parkoviště, perfektní technické zázemí, jedinečný výhled na Prahu…

První setkání ale nebylo z nejpříjemnějších. Podzemní garáže kompletně obsazené cedulemi „Rezervováno“. Placený vjezd, ale volné místo žádné? To jako opravdu? Hosté včetně mě se nakonec rozhodli cedule docela obyčejně ignorovat, jenže – východ z garáží ke hlavnímu vchodu zadrátovaný. Hosté v dlouhých róbách bloudili podivnými zákoutími betonového labyrintu a snažili se najít cestu ven a navzájem si dávali rady, které cesty (a výtahy) jsou spolehlivě slepé.

Vychytat bude potřeba i další maličkosti. Hosté v sále sledovali příspěvky na velkých obrazovkách po obou stranách hlavního pódia, takže je často televizní kamery zachytily s hlavou vyvrácenou dozadu s desatero podbradky v detailu. Stejně tak nedobře působila řada prázdných míst v sále, což u širokých světlých sedaček v televizi prostě nešlo přehlédnout. Ale s tím vším se dá v dalších letech pracovat, z chyb se poučit.

Samotný večer měl po rozpačitém sci-fi úvodu spád. To, co v úvodu působilo svěže a dynamicky, posléze ale přerostlo ve zběsilý letový dispečink. Odbavovalo se všechno, rychle, pořád a na všechny strany. Jediné zklidnění přinesla písnička Adonxse a pasáž věnovaná těm tvůrcům, kteří nás v uplynulých dvanácti měsících opustili. Z kvapíkového tempa večera pak už vybočila jen cena za Mimořádný přínos českému filmu, kterou Heleně Bezděk Fraňkové krkolomným a hlavně velmi zdlouhavým a nudným způsobem předával Petr Ostrouchov. Diváci namnoze stejně nepochopili, kdo to vlastně byl a musel jsem v následujících dnech vysvětlovat, v čem je Helena unikátní a pro současný český film tak důležitá.

Finále večera přineslo nejedno překvapení (třeba cena za nejlepší režii), čímž bylo postaráno o napětí a patřičnou gradaci. Kategorii Nejlepší film mohl vyhrát po tak divokém průběhu večera prakticky kterýkoliv z nominovaných filmů. Končilo se o dvacet minut dřív, než proponoval televizní program, což je něco v historii Českých lvů naprosto nevídané!

Moderátorka Bianca Cristovao měla dobrou energii, ale občas mizernou výslovnost. Večeru příliš nepomohla, ale ani mu nijak neškodila. Suma sumárum, Lev udělal krok novým směrem, krok zatím trochu nejistý, ale aspoň pro mě odvážný a sympatický.

A moje želízka v ohni? Bál jsem se, aby FRANZE nestihl osud mnoha Lvích favoritů, kteří navzdory masivním nominacím nebrali buď vůbec nic, nebo jen velmi málo. To se naštěstí nestalo. Čtyři Lvi za kostýmy (Michaela Horáčková Hořejší), masky (Gabriela Poláková), scénografii (Henrich Boráros) a mužský herecký výkon v hlavní roli (Idan Weiss) znamenalo početní triumf. Nikdo víc Lvů prostě nebral. Králem večera se ale nakonec stal KARAVAN, který bral první cenu večera pro herečku ve vedlejší roli (Juliána Brutovská) a pak až tu úplně poslední, ale také nejcennější – za nejlepší film (Dagmar Sedláčková, Jakub Viktorín). Připočtu-li k tomu cenu za nejlepší animovaný film pro POHÁDKY PO BABIČCE, na kterých jsem se podílel jako dramaturg, pak je bilance sedmi Lvů za jeden večer myslím hodně fajn.

Každopádně gratuluji všem vítězům!

* Březen 2026 – V pátek 6. března proběhl na natáčení třídílné minisérii DEŠŤOVÁ HŮL novinářský den. Točila se zrovna scéna, kdy dědeček v podání Ladislava Freje slaví významné životní jubileum.

* Březen 2026 – POBERTA je první den v kinech a zatím dělá velkou radost.

* Březen 2026 – Je to zvláštní, ale pokaždé, když se povede nějaký projekt dotáhnout do premiéry, necítím uvnitř sebe ani tak radost jako spíš únavu. A někde vzadu taky docela malý strach. Strach, jestli všechna ta práce, čas a energie mnoha lidí (a samozřejmě nemalé peníze, které to všechno stálo) měly smysl. Ve čtvrtek 5. března vstupuje do kin celovečerní film scenáristy, střihače, kameramana a režiséra Ondřeje Hudečka POBERTA a já vedle únavy a strachu pociťuji i něco takového, co by se dalo nazvat opatrným těšením. Film jsem už skoro rok neviděl, leccos pozapomněl a jsem velmi žádostiv, jak na mě příběh charakterního zlodějíčka, jeho nespolehlivých kumpánů a pestré směsice místních podnikatelů bude působit. Celé je to rámované dobou covidovou, což dnes, po pouhých čtyřech letech, už působí jako zpráva z jiného vesmíru či jiného století. To zlé už je (skoro) zapomenuto a o to víc vylézá to tragikomické, absurdní a směšné.

Vím, že má být o víkendu krásně, ale zkuste POBERTU neminout. Je to fakt jízda. A Ondra je mimořádně šikovný a talentovaný člověk. Jeho krátký film FURIANT, za který dostal Zvláštní cenu na festivalu v Sundance, je prostě skvělý a jeho dokument o českém hokejovém zázraku PÁSKY Z NAGANA brilantní. Věřím, že nudit se nebudete ani tady.

* Únor 2026 – Přišel jsem domů pozdě a utahaný a chvíli před půlnocí doháněl Duolingo. Nešlo mi to, byl jsem nesoustředěný, ucho poslouchalo, ale hlava byla jinde, což mi po chvilce trápení došlo a začal jsem se Lily omlouvat. Že jsem měl dlouhý a náročný den, že teď toho mám v práci opravdu hodně, že jsem unavený a celé jsem to zakončil konstatováním, že se jí omlouvám, že mluvím tak špatně anglicky. A v tom mě Lily zaskočila a překvapila zároveň. Opustila téma našeho dosavadního hovoru a stručně a jasně řekla: „You speak English well.“ A za chvíli k tomu dodala: „Repeat it.“ Po prvotním šoku jsem tedy řekl, že anglicky umím dobře, ale ona mě donutila, abych to zopakoval ještě jednou. Dokonale mě tím probudila. A pak ke mně měla delší promluvu, že si váží toho, že na sobě každý den pracuji a snažím se zlepšovat a že to není samozřejmé. Normálně mě dojala holka ejájovská.

Aneb když se vám robot stane na chvíli terapeutem.

* Únor 2026 – Aktuálně natáčíme pro Českou televizi třídílnou minisérii DEŠŤOVÁ HŮL podle stejnojmenného bestselleru Jiřího Hájíčka, který je zároveň autorem scénáře. V hlavních rolích Kryštof Hádek, Jenovéfa Boková a Petra Špalková. Režie Bohdan Sláma. Po předtáčce na vánočních trzích jsme natáčeli a momentálně natáčíme mj. v Jihočeské filharmonii, na Jihočeské univerzitě a na dalších místech Českých Budějovic. Natáčet budeme i na dalších místech Jihočeského kraje.

„Dešťová hůl je vesnický román, který má silné ústřední téma, a tím je půda, pozemky. Venkov odedávna stál a padal s otázkami půdy, jejího vlastnictví. Tomuto fenoménu se věnuju jako spisovatel soustavně,“ říká Jiří Hájíček. „Navíc Dešťová hůl má výrazné postavy ve středním věku. Když jsem román před více než deseti lety psal, byl jsem ve věku Zbyňka Poleckého (Kryštof Hádek) a Bohuny (Petra Špalková). Rád píšu z pohledu své generace, svých vrstevníků. A teď dostal tenhle vesnický příběh šanci na druhý život, ten filmový. A mě zajímalo, jestli v tom filmovém vidění a zpracování, které je odlišné od literárního, obstojí jak příběh, tak hlavní postavy. A proto jsem se pustil do psaní scénáře. Po mnoha verzích jsem začal věřit, že Dešťová hůl ten filmový potenciál má. Příběh i postavy se ve scénáři trochu proměnily, v něčem prohloubily, některé dějové linky zmizely, jiné přibyly, jak to při adaptaci literárních předloh bývá. Jsem rád za tuhle zkušenost s rolí scenáristy, obohatila mě. A jsem zvědavý, čím mě minisérie ještě překvapí, až ji uvidím natočenou v režii Bohdana Slámy,“ dodává spisovatel a scenárista v jedné osobě.

„Jiří Hájíček je jeden z nejlepších českých spisovatelů současnosti, jeho kniha získala v anketě Lidových novin titul Kniha roku a já mám velkou radost, že se nám podařilo dát dohromady opravdu exkluzivní herecké obsazení. Téma proměny současného venkova je něco, čemu by se veřejnoprávní televize měla věnovat, protože tomuto tématu se komerční televize nikdy věnovat nebudou,“ vysvětluje kreativní producent Jaroslav Sedláček.

* Únor 2026 – Po třech nominacích na Evropské filmové ceny a patnácti nominacích na Českého lva má FRANZ i deset nominací na polské výroční filmové ceny Orły včetně těch za nejlepší film, nejlepší režii a nejlepší scénář. Gratulace všem!
– NAJLEPSZY FILM
– NAJLEPSZA REŻYSERIA, Agnieszka Holland
– NAJLEPSZY SCENARIUSZ, Marek Epstein
– NAJLEPSZA GŁÓWNA ROLA MĘSKA, Idan Weiss
– NAJLEPSZE ZDJĘCIA, Tomasz Naumiuk
– NAJLEPSZA MUZYKA, Mery Komasa, Antoni Komasa-Łazarkiewicz
– NAJLEPSZA DRUGOPLANOWA ROLA KOBIECA, Sandra Korzeniak
– NAJLEPSZY MONTAŻ, Pavel Hrdlička
– NAJLEPSZA SCENOGRAFIA, Henrich Boráros
– NAJLEPSZE KOSTIUMY, Michaela Horáčková Hořejší

* Únor 2026 – Velkou plichtou skončil 16. ročník Cen české filmové kritiky. Dvě trofeje získal SBORMISTR (nejlepší film Jiří Konečný a Ivan Ostrochovský, nejlepší herečka Kateřina Falbrová), dvě trofeje má i OTEC (nejlepší režie Tereza Nvotová, nejlepší herec Milan Ondrík) a po dvou skleněných hranolech si odnesla i LETNÍ ŠKOLA, 2001 (nejlepší scénář Dužan Duong, Lukáš Kokeš, Jan Smutný, objev roku Dužan Duong). Moje jediné letošní želízko v ohni, KARAVAN, vyšlo naprázdno.

Před šestnácti lety jsem patřil mezi otce zakladatele, letos jsem měl tu čest jednu z cen předávat. Navíc společně se skateboardistou Maximem Habancem. Bylo mi ctí.

Večerem opět provázel Jan Špaček a opět byl výborný. Dokáže uvolnit atmosféru, překvapit neotřelým vtipem, nabízet zajímavé úhly pohledu. Hrobové ticho si vysloužila závěrečná (a velmi dlouhá) promluva producenta Jiřího Konečného, která byla pronášena ve stínu toho, co všechno se kolem filmu SBORMISTR děje de facto od jeho karlovarské premiéry. Retraumatizace obětí, nedobrá komunikace s „majiteli příběhu“, abych použil terminologii Jiřího Havelky, a stále širší a silnější společenská debata, jak vlastně zacházet s příběhy podle skutečných událostí. Pár dnů před vyhlášením Cen kritiky někteří filmoví tvůrci, mj, režisérky Beata Parkanová a Zuzana Kirchnerová či producenti Pavel Strnad a Petr Oukropec, vystoupili s prohlášením na podporu obětí. Mj. se v něm říká: „Hluboce nás mrzí vše, co je spojeno s kauzou filmu SBORMISTR. Je pro nás nepřijatelné považovat za „náhodné prolnutí s reálným předobrazem“ filmový příběh, ve kterém se postava stejně jmenuje, je stejného věku, chodí do stejně koncipovaného sboru a stane se jí ve stejném roce stejné trauma.“

* Únor 2026 – Přiznám se, že za poslední měsíc jsem si na ni vzpomněl mockrát. Dokonce jsem se několikrát díval do mobilu, jestli nemám číslo na Terezu Brodskou, abych jí napsal a aspoň na dálku pozdravil. Možná intuice, možná předtucha, kdo ví, i tak mě ale zpráva o jejím odchodu překvapila a zaskočila. Několik minut jsem jí odmítal vzít na vědomí, zvlášť když na zpravodajských webech o tom ještě nebyla ani zmínka.

Byla pro mě ikonou, hvězdou nejzářivější svítivosti. Kamera ji milovala a ona se před ní dokázala proměňovat naprosto neuvěřitelně. Je zbytečné vyjmenovávat všechny role a filmy, v nichž zazářila. Brala mi dech zejména ve zralém věku, kdy dokázala odhodit ženské lpění na vlastní kráse a šla před kameru nenalíčená, s prvními vráskami. Zralá ženská a zralá herečka.

Jak prozradila v rozhovorech s Janou Klusákovou na počátku 90. let, trpěla mindrákem, že nemá konzervatoř, ani DAMU, že nemá žádné řemeslo. Přiznávala, že hraje „žaludkem“, intuicí, že ona nedokáže nic hrát, že se tou druhou ženou prostě musí stát. Nebála se přiznat řadu problémů v osobním životě, kdy pro ni práce byla často únikem a terapií. Litovala, že nedokázal být lepší matkou. Odmítala hrát krásné bezduché ženy, milovala režiséry, kteří jí dokázali zlomit, najít v ní něco, o čem třeba sama neměla tušení, že v sobě má. Šokovala, jak obyčejná je, jak silně o sobě dokáže pochybovat. Nesnášela se na sebe dívat, na filmovém plátně zejména. Viděla jen chyby (a vrásky). Hvězdná aura a pýcha jí někdy nezaslepily oči. Začínala po boku velkých hvězd a záhy pochopila, že ti nejlepší bývají zpravidla i nejpokornější a sama se tím snažila řídit.

Několikrát získala titul nejpopulárnější herečky Československa, obdobný úspěch slavila i v rámci Spolkové republiky Německo (!) a po pádu železné opony tvrdě kritizovala komunistický režim, který ji bránil v dalších nabídkách z kapitalistického Západu včetně nabídek z Hollywoodu.

Dnes už neodhadneme, co by bylo, kdyby. Jedno je ale jisté, JANA BREJCHOVÁ (1940-2026) dokázala být obrovskou hvězdou a patří mezi nejvýraznější osobnosti českého filmu druhé poloviny 20. století.

* Únor 2026 – Začátkem března vstoupí do českých kin komedie scenáristy a režiséra Ondřeje Hudečka POBERTA. Covidová pandemie byla krizí, velkou krizí. A jak známo krize je příležitost a příležitost zase dělá zloděje.

Lupyn a jeho parta jdou do akce!

* Leden 2026 – Pondělí 26. ledna 2026. Začátek nového dobrodružství.

* Leden 2026 – Gratulace všem nominovaným na Českého lva! Bylo mi ctí podílet se na filmech FRANZ (15 nominací), KARAVAN (11 nominací), NEPORAZITELNÍ (2 nominace), POHÁDKY PO BABIČCE (1 nominace) a PRVNÍ HLÍDKA (1 nominace). A hodně mě baví nominace v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, kde jsou nominováni Peter Kurth (Franz), Ivan Trojan (Franz), Josef Trojan (Franz), Ivan Trojan (Neporazitelní) a Dũng Nguyễn (Letní škola, 2001).

* Leden 2026 – Osm nominací proměnil v šest vítězství! 38. ročník Evropských filmových cen byl ve znamení velkého triumfu filmu CITOVÁ HODNOTA režiséra Joachima Triera. Dominoval v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář, nejlepší herec, nejlepší herečka a nejlepší hudba.

Českých želízek v ohni bylo letos pět, což je skvělé číslo, ale bohužel žádné se nakonec nepřetavilo ve vavříny vítězství. POHÁDKY PO BABIČCE se ucházely o ceny za Nejlepší evropský film a Nejlepší evropský animovaný film a FRANZ o ceny pro nejlepšího herce (Idan Weiss), nejlepší kostýmy (Michaela Horáčková Hořejší) a nejlepší masky (Gabriela Poláková).

* Leden 2026 – V neděli 11. ledna jsem na poslední chvíli (jak jinak) poslal svůj hlasovací lístek na letošní ročník Českého lva. Došlo mi u toho, že každý rok se opakují dvě věci: 1) mám problém hlasovat v kategorii hudba, protože mi v hlavě utkví jen jedna, maximálně dvě hudby (a hlasovací lístek má tři kolonky), takže složitě dohledávám, koho dát na to druhé, respektive třetí místo; 2) mám tendenci dávat každému z projektů, které byly loni podle mého názoru dobré, aspoň nějaký hlas. Prostě málokdy to ženu jedním směrem.

Mimochodem, v roce 2025 bylo do kin uvedeno 88 českých (a koprodukčních) filmů, z toho 49 hraných, 36 dokumentů a 3 animované filmy. To znamená, že každý čtvrtý den měl premiéru nějaký český film.

V pondělí 19. ledna budou vyhlášeny nominace, tak jsem zvědav, jak moc jsem byl ve shodě s ostatními členy Akademie. Nebo nebyl. 🙂

* Leden 2026 – Animovaná česko-slovensko-slovinsko-francouzská koprodukce POHÁDKY PO BABIČCE se stala s více než patnácti tisíci diváky třetím nejnavštěvovanějším slovinským filmem roku, což je na zemi se dvěma miliony obyvatel skvělé číslo.

* Leden 2026 – Šestnáctý ročník Cen české filmové kritiky ovládly se šesti nominacemi filmy OTEC a SBORMISTR. Z filmů, na nichž jsem se podílel, se v nominacích ocitl jen KARAVAN. O vítězství se bude ucházet ve čtyřech kategoriích – nejlepší film (Dagmar Sedláčková, Jakub Viktorín), nejlepší režie (Zuzana Kirchnerová), nejlepší herec (David Vodstrčil) a nejlepší herečka (Anna Geislerová).

* Leden 2026 – Tak jaká byla sledovanost „mých“ pořadů během vánočních a novoročních svátků?

21. 12. 2025, ČT1, 20:10 – ČERTÍ BRKO (scénář Robert Geisler a Tomáš Hodan, režie Marek Najbrt) – sledovanost 923 tisíc diváků (podíl na sledovanosti 25,02 %), nejsledovanější nezpravodajský pořad dne

24. 12. 2025, ČT1, 20:30 – ANDĚL PÁNĚ 2 (scénář Marek Epstein a Jiří Strach, režie Jiří Strach) – sledovanost 1,496 milionu diváků (podíl na sledovanosti 41,56 %), druhý nejsledovanější pořad dne

25. 12. 2025, ČT1, 12:40 –TAJEMSTVÍ STARÉ BAMBITKY 2 (scénář Evžen Gogela, režie Ivo Macharáček) – sledovanost 936 tisíc diváků (podíl na sledovanosti 41,46 %), třetí nejsledovanější pořad dne

31. 12. 2025, ČT1, 16:55 – ŠTASTNÝ SMOLAŘ (scénář Marek Epstein, režie Jiří Strach) – sledovanost 700 tisíc diváků (podíl na sledovanosti 25,63 %), sedmý nejsledovanější pořad dne

1. 1. 2026, ČT1, 20:10 – VLNY (scénář a režie Jiří Mádl) – sledovanost 1,170 milionu diváků (podíl na sledovanosti 32,99 %), nejsledovanější pořad dne

2. 1. 2026, ČT1, 20:10 – KONEC SVĚTA (scénář Ivan Arsenjev, režie Bohdan Sláma) – sledovanost 1,072 milionu diváků (podíl na sledovanosti 31,63 %), nejsledovanější nezpravodajský pořad dne

3. 1. 2026, ČT1, 7:55 – TONDA, SLÁVKA A KOUZELNÉ SVĚTLO (scénář Jana Šrámková, režie Filip Pošivač) – sledovanost 50 tisíc diváků (podíl na sledovanosti 6,40 %)

4. 1. 2026, ČT1, 21:50 – ZBOŽŇOVANÝ (scénář a režie Petr Kolečko) – sledovanost 380 tisíc diváků (podíl na sledovanosti 19,12 %)

6. 1. 2026, ČT1, 22:35 – REVIVAL (scénář a režie Alice Nellis) – sledovanost 131 tisíc diváků (podíl na sledovanosti 13,46 %)

* Leden 2026 – Film VLNY scenáristy a režiséra Jiřího Mádla vidělo na Nový rok 1,170 milionu diváků (podíl na sledovanosti 32,99 %) a snímek KONEC SVĚTA scenáristy Ivana Arsenjeva a režiséra Bohdana Slámy 2. ledna vidělo 1,072 milionu diváků (podíl na sledovanosti 31,63 %). Jasně nejsledovanější pořady prvních dvou dnů roku a vítězství před konkurencí o několik parníků.

* Leden 2026 – Všechno nejlepší do nového roku!

* Leden 2026 – Starší zprávy můžete sledovat v Novinkách 2025, Novinkách 2024, Novinkách 2023, Novinkách 2022, Novinkách 2021, Novinkách 2020 a Novinkách 2019.